Září 2009

vegoš

20. září 2009 v 23:02 | Marcela |  peprné


Šero, které ji tu přivítalo bylo přinejmenším podezřelé. A vůně poněkud silná. Zvonkohra, ševelila okolo absolutně neladila s neumělými malbami na stěnách. Čajovna. Mileně se tu fakt nelíbilo, nebylo to prostředí, které by ji z jakékoli stránky uspokojovalo, navíc nepila čaj. Byla t s kamarádkou, která tu měla objev. A snažila se ho dostat stůj co stůj, byt by měla za čaj utratit jmění. Sedly si na starý začouzený kobereček, který tu jistě byl před Válkou kdy ho paní lékárníková koupila u hokynáře jako zatraceně dobrý kup.Místo stolů tu ležely dřevěné bedny od čaje. No, za vybavení museli dát majlant, panečku.
"Je tu příjemně, že?" Řekla s úsměvem Marta a mrkla a udělal se jí ten rozkošný ďolíček, který měl na svědomí už pár mužských srdcí a uražených ješitností. Přes její buclatou růžovoučkou tvář přeběhl skoro neznatelný ruměnec. "Igor, už je tady, je tady"a culila se jako blázen. No svalovec tak akorát, hadry stylový, ale co proboha ten tupý výraz? pomyslela si Milena a nechápavě se podívala na Martu. Ta přecedila mezi zuby "bystrý sice moc není, ale je cvičitel aerobiku, vegan, spolumajitel firmy co dováží africké mýdlo, peče sedmizrnný chleba jo a má velké péro" finišovala Marta. Milena pozvedla obočí a s chápajícím výrazem pronesla "aha" Marta se málem přetrhla, když zběsila mávala na Igora.
"ahoj, ahoj miláčku." "Já jsem Igor", zazubil se a dává Mileně ruku jako lopatu. "Milena" "Už jste si něco vybraly z čajového lístku?" Proboha, co by to tak asi mohlo být? Co? Čaj? Nebo čaj? Blbečku. Né, že by soudila lidi na první pohled, ale tenhle se jí skutečně nelíbil. "Tak něco vyber" vyjekla Marta na Igora hláskem z nejmedovějších. "Dobrá, haha objednám chaiočchioea"(nebo tak nějak to znělo) pronesl Igor hlasem dělníka z pily. "ještě přijde kamarád z Etno restaurantu…Viktor, haha,." to abychom si mohli zahrát Dabo haha" stále ještě dělnickým hlasem. Donesli čaj, tedy různé konvičky, kalíšky, svíčky a jiné podivné, Mileně absolutně neznámé věci. Najednou cítila něco, co tu dříve nebylo, v libé vůni, která se nesla se vznášelo cosi nadpozemského. Ted to cítila zřetelněji, vysoký, útlý, tmavovlasý muž, jemuž světlo a upřímnost vyvěralo z očí. "Viktor je tu" slyšela z dálky a polkla. "Viktor"
Seznámili se, hráli pitomé hry, pili příliš hořký čaj, ale seděl tam ON. Básnil o bohu o životní moudrosti a o karotkové šťávě. Byl majitelem obchodu se zdravou výživou, vegan, zábavný společník a jak doufala má taky velké péro. Jeho styl byl neotřelý. Byla unesena. Neuvažovala reálně, zdálo se, že osudu nikdo neujde, a láska vás potká, chytí a nepustí, ať chcete nebo ne.
Kecy v kleci. Přerušila si svůj romantický tok myšlenek.
"Zítra musíte přijít, děláme v Etnu banánové koule v pohance."
Aspoň jí to vrátilo nohama na zem. Marta to vyřešila rychle bez otázek. "Přijdem, můžete se spolehnout." Milena nepřítomně kývla hlavou jako na souhlas, byla ale myšlenkami stále někde jinde.

"Jsi si jistá, že tam chceš jít?" Zeptala se Marta se starostí v hlase, když druhý den kráčely nejistým krokem vstříc novým netušeným zážitkům, které je měly co nevidět potkat v Etno restaurantu. "Vím, že máš odpor k vařené mrkvi a vyznavačům shnilých jablek." "Já to přežiju, jen když tam bude ON," polkla naprázdno Milena.
"Jé, to jsem rád, že jste tu,"zahalekal Igor, a tichým hlasem dodal, "Viktor tomu moc nevěřil."
"Ahoj, ahoj, ahoj, hned jsem u vás,"zavolal na ně od pultu Viktor. Byl to krásný pohled, vysoký, snědý, s krátkými tmavými vlasy. První dva knoflíčky u bílé košile měl rozepnuty na krku se mu lesknul jemný zlatý řetízek a ležérně zahnuté rukávy na silných, mírně chlupatých pažích, ach a ta dlouhá černá zástěra, která obepínala krásný útlý pas, no a ten zadek…v poslední chvíli stačila zavřít pusu. Viktor nesl na talíři pět obrovských hnědých koulí. "Jen si dejte, je to naše specialita."
Odporně sladká, vazká koule, jako by se nechtěla rozpustit v neposlušných Mileniných ústech. Tak moc by se chtěla dívat do Viktorových tmavých očí s těmi fantasticky dlouhými řasami, ale musela se teď soustředit, aby neumřela udávením.
Na záchodě si potom s Martou vyměnily zelené pohledy. "Ty vole, já se snad pobliju,"hekala Milena a ovívala se papírovým ručníkem. "Musíme to jít někam zapít." Ale Marta se zatvářila dost pohoršeně, "neblázni, už tak máme v sobě přes tisíc kalorií a ještě do sebe cpát alkohol,"otočila se na podpatku a zmizela. "Hmm," vyplázla na sebe jazyk do zrcadla.
"Nesu něco na zapití" zubil se Igor. Hurá řval Milenin vnitřní hlas. "Ledový čaj a čajový bonbon." Kriste, co tak asi mohla čekat. "Tak jsme se pěkně najedli, je třeba se trou pobavit a někde si trsnout, co?" poznamenala Milena s nadějí v hlase a mrkla na Viktora jako že potom jako něco. Úsměv se jí vytrácel z tváře, neboťˇjejí společníci se zatvářili jako by jim nabízela chcíplého tchoře. Mrknul, určitě na Milenu mrknul, Viktor, "No přece jsme se včera domlouvali, že půjdem do čajky a budeme hrát, jako včera." A jako žádné pivo jako? To je úroveň, zašklebila se Milena a pekelně zauvažovala jestli ano nebo ne. Na Viktorovu hladkou mužnou tvář dopadl paprsek odpoleního slunce a jeho oči byly ještě zářivější a láska jako by z nich přímo vyzařovala. A rty byly tak jemné a skoro blízko a Milena stáhla stehna k sobě. "Jo jo do čajovny," vyjelo z ní. Vstali od stolu a už už by se ho byla chytla, když vtom odběhl k baru a vypil tam půl litru podezřele červené tekutiny na ex..fuj. "To byla rajčatovo řepovo celerová štáva," dodal na vysvětlenou, "je to dobré na potenci, má to hodně vitamínů a málo cukru." Zasmál se Viktor se zbytky šťávy na rtech, tentokrát se zašklebila i Marta.
Zase se před ní objevila ta čajovna, to cinkání, ty koberce a nemožné řečnění o africkém mýdle.
Po dvou hodinách usezených zadků se konečně zvedli. Milena měla hroznou skutečně hroznou chuť na pivo. Marta s Igorem se rozloučili s tím, že mají společnou cestu domů. Marta se ještě spiklenecky otočila a s výrazem JO si ho odváděla do země zaslíbené.
Pro Milenu situace vcelku jasná.
"Hele já vím, že celer je celer, ale nedáme si někde něco na rozproudění krve?" řekla Milena a doufala, že nebude chtít běhat. "No víš, alkohol je fakt jed, doufám, že si to uvědomuješ a potom tady v týhle zemi pijou všichni, jsou o zoufalci, které v životě nic nečeká, víš, moje filozofie je zcela jiná." " Budu naprosto svobodný a jiný, nejím maso, nedělám si ze žaludku pohřebiště, chodím do posilovny, nenechám si ochabnout své svaly ani mysl, čtu knihy o Tibetu o znovunalezení." Ó bože, jsem tak špatná, počkej podřežu se kreditkou, ano ano neznám zoufalejší čin než si dát pivo. " Ale no tak, pro jednou, kvůli mně," škemrala Milena. Pomalu začínala mít pevnou půdu pod nohama. Tohohle ptáčka přece nemůže být tak těžké zavřít do klícky a nabídnout mu sladký pohár slasti. Aspoň na jednu noc. Ráno by mu nasypala ptačí zob a vypustila. Jo ty svaly, ten hrudník ta síla v pažích ách, je třeba jednat. " ale no tak jen trošku", škemrala a škemrala. "No já fakt nevím , už je to doba, co jsem něco pil," řekl a zadíval se na Milenu až jí píchlo u srdce, nebo to bylo někde jinde, spíš níž.
Hned by na něho skočila, povalila a opíchala by to jeho hladké dokonalé tělo, až by mu celer lezl i s uší. Asi by to byl skok poslední, pravděpodobně by ho zalehla. Jojo koule tam ještě byly. Banánové.
"Dobrá, pro jednou, ale musíme jít někam, kde nebude žádný známý, chápeš, jsem zásadový." No mrkám na drát. Oddechla si Milena a chuťové buňky začaly pracovat jako blázen. "Vezmu tě někam, kde jsi ZARUČENĚ nebyl."
Byla to, byla to pěkná knajpa. Nechodila tu moc často, ale když už, tak to stálo za to. Měli tu dobré pivo a vrchní vůbec nebyl divnej. Pozdravili se. Viktor se rozpačitě rozhlížel. Skoro to vypadalo, jako by byl znechucený, přesto se usmál. "Tak cosi dáme? Pivo ne, že ne? Což takhle nějaký míchaný drink?" pronesl světácky a zazubil se."Ty si dej co chceš, já piju pivo,"opáčila Milena.
A tak během večera Viktor vypil příšerně barevnou lesní lásku, jeden východ slunce, jednu americkou limonádu, 2 tequily a ještě nějaké cuba libre. No hochu, říkala si Milena, jak to s tebou dopadne. …"ony tam s náma dělají nějaké Slovenky, ty určitě dobře šukají, ale Pepa vykládal, že na sebe nenechají šáhnout." chrlil ze sebe nějaké nesmysly, ale očima přeskakoval z Mileniného levého prsa na pravé. Rybička zabrala.. "já nevím," ozvala se otráveně Milena, ale přitom si podepřela svou hlavinku dlaněmi a dívala se přímo do Viktorových již kalných očí. Pak to začalo, napřed ryčel u jukeboxu a svíjet se v nepopsatelných křečových kreacích, až měla strach aby se nedostal do komatu.. pak ho odtáhla k sobě domů. Cestou asi dvakrát zakopl mumlajíce cosi o své vyjímečnosti a jak nechápe lidi, co pijou. Plna očekávání ho vtlačila do svého bytu. Vjela do něho nenadálá síla, strhl z ní tričko ještě v chodbě. Pak se dožadoval rozepnutí podprsenky, přičemž si nevšiml, že má rozepínání ve předu, tak šátral po Mileniných hladkých a jemných zádech, jako by jí děla akupunkturu. Rozepla si ji sama a z košíčku vypadla dvě zlatá jablíčka, jen se zakousnout. Spadl na botník. Musím do koupelny, zaúpěl a vrazil hlavou do skříně. "koupelna je tam" odešla do ložnice, svlékla a čekala na poloboha. I přesto, že jí nějaké vnitřní hlasy předpovídaly úplně jinou noc. Dlouho nešel. Šla za ním. " Viktore", otevřela dveře "VIKTORE" bože! Umyvadlo i vana byly celé od krve a Viktor ležel na podlaze, hlavu zvrácenou opřenou o prádelní koš. Z pusy mu vytékal červený pramínek. "proboha co se ti ? Sehnula se k té zkáze. " to není KREV, to je rajčatová šťáva. Vzpřímila se " ty idiote, hlavně že jsi úplně jiný než ostatní. Tak to máš pravdu, nikdo mi ještě nepoblil celou koupelnu." Vzala mokrý hadr, flákla ho po něm, to si uklidíš , holoubku, hned" kopla do bezvládného Viktora, magore"
Byla vzteky bez sebe, žádný sex, zasraná koupelna a mrkvičkář! Usnula. Vzbudil ji šramot a tekoucí voda z koupelny. Slyšela jak s námahou vytírá podlahu, jak funí, prostě jak je jiný než ostatní. Jak nakonec zavírá kohoutek zhasíná a jak jde k ní. Zavřela oči. "tak já už asi půjdu, díky za večer, jo a zítra budeme v čajce." Zprudka se posadila nahá na posteli, blýskla vztekle očima, pak se ale poťouchle usmála a řekla: "Jo a nezapomeň si vzít něco na potenci" Bouchl dveřmi.
Víte jaký je problém těhle vegetariánů a jim podobným? Prostě a jasně, nežerou maso nerozumí vtipům. A proto šla do kuchyně a vzala si pečený bůček, do postele a bez chleba, a víte co? Byla to paráda.

Prapovídka

3. září 2009 v 13:01 | Marcela |  peprné
PRAPOVÍDKA

Vzbudila se. "Ježíši, kde to zase jsem!"
> Rozhlížela se kolem sebe. "Kdo to je?! Co jsem to zase vyváděla! Áaa nevím." "Pili jsme tequilu v Tropicalu, pak šampus U Císaře, pak se ještě někam šlo, nevím..."
> Mimoděk se jí zvedl žaludek, tak šla hledat koupelnu. Bylo jí blbě. Jednak z chlastu, jednak, že se už po několikráte probudila v cizím bytě. Posbírala po bytě své věci a šla si vařit kafe.
>
> Probudil se. Hlava ho bolela, ale přesto věděl, co bylo včera: "Opíjeli jsme se v baru, když tam přišly ty holky. Tak jsem jednu sbalil. Doufám, že ta kurva už je pryč." Ale zaslechl šramot v kuchyni a uviděl ten bordel, co má doma.
> "Ty jsi tu ještě? Táhni, odkud jsi přišla!"
> Přišourala se do kuchyně a skrz kruhy pod očima na něho vzhlédla.
> "Včera jsi mluvil jinak, prase!"
> Nepamatovala jsi z noci ani zbla.
> "Se divím, že si to pamatuješ, byla jsi ožralá jako žok. Ale jinak jsi až moc průměrná." A zašklebil se. Šlehla po něm pohledem a sykla: "Doufám, že jsem nic nechytla." Sbírala se domů. Cestou si všimla vizitky Jan Sadil.
>
> Šla domů. Doma měl být Kamil, její Kamil. Přemýšlela. On je stejně zvláštní. Znají se už přes půl roku. Vždycky se jí líbil. Nikdy ale neměl zájem. A když hledal bydlení, ochotně se nabídla, ale za cenu, že s ní bude chodit, lépe řečeno spát. A aby se s ním mohla chlubit. Bez nadšení, ale přijal. V posteli byl teda divný. Vždycky udělal co chtěla, ale sám nic nechtěl. Tvrdil že nic víc nechce, že je spokojen. Jí to bylo jedno, orgáč měla, tak proč po tom pátrat. Měla ještě přece spoustu jiných, ale ne tak pěkných. Tak ho u sebe nechala. Doma nikdo nebyl, šla si lehnout.
>
> Klíč zarachotil v zámku.
> "Honzo! Vstávej. Tys tu někoho měl, nějakou ženskou přiznej se. Nelži, cítím parfém. Ty jsi byl včera chlastat a sbalil si nějakou děvku, přiznej se." Ječel hysterický hlas.
> "Dobře, přiznávám se, odpusť mi to, prosím odpusť. Už to nikdy neudělám, víš že ty jsi moje jediné zlatičko na světě, Kamile odpusť mi."
> Kamil má slzy v očích, přesto jde za Honzou do postele...
>
> Nemohla usnout.
> "Kde ten Kamil jenom je, že by se mu něco stalo? Zavolám mu." Prohrabala všechny věci, ale mobil najít nemohla. "Sakra, snad nezůstal u toho prasáka, jak se jenom jmenoval." Našla adresu, nechala se tam odvést. Tady to je. Vyběhla schody, zabušila na dveře. Otevřel jí Honza Sadil s prostěradlem kolem pasu. Udiveně se na ni podíval. "Nechci nic, nechala jsem tu mobil." Hrubě ho odstrčila a šla přímo do kuchyně. Cestou si však nemohla nevšimnout nahé postavy v ložnici. "Kamile!" Vykřikla.
> Otočil se. "Mileno!" Zaskočeně se podíval: "Já ti to vysvětlím."
> "Nemusíš."
> Vyběhla z bytu. Z domu to nestačila, pozvracela schody...
>
>

životní dílo

3. září 2009 v 13:00 | Marcela |  peprné
Ahoj,
po zralé úvaze jsem se rozhodla, že zde zveřejním všechna svá díla. I ta, krerá vycházejí v Sedmičce Frýdek-Místek. Bez korekce, ju. Takže moje prapovídka je úplně první dílo. původně jsem myslela, že na ni zbohatnu nebo tak něco. Zatím jsem jen chudý autor. Tož pěkné čtení děcka