Říjen 2009

tajemný večer orientu-reportáž

27. října 2009 v 21:58 | Marcela |  ostatní
Tajemný večer orientu 24.10.2009 Frýdek-Místek
Pokud trávíte čas na nějaké rodinné akci a někdo z příbuzných vás zve na večer plný orientu, snažíte se co možná nejzřetelněji kroutit hlavou že ne. Načež slyšíte, že vaše žena nadšeně přijímá pozvání. Samozřejmě, pro vás oba. Jisté donucovací prostředky jsou jisté donucovací prostředky tak v sobotu 24.10. mašírujete do kina Vlast ve Frýdku- Místku. Příjemné prostředí baru ve foyer vás uklidní a naladí na nadcházející okamžiky.
Dám vám nyní nahlédnout do útrob večera dvojím pohledem. Muže a ženy.
Muž i žena museli tentokrát souhlasit, že moderátor stál za psí štěk, a nebýt krásné partnerky moderátorky, nedozvěděli by se o programu zhola nic. Protože moderátor stále pochodoval kamsi pryč, upřeně se díval do země a i své ubohé vtípky četl z papíru.
Pořádající skupina Azhar zahájila čarokrásně závojem a křídly. Žena je napjatá co bude dál, muž se prozatím nudí.
Když moderátorka uvádí tanec s kouzelnou hůlkou, odborné veřejnosti je jasné, že o orientálním tanci nemá páru, správně má být tanec s hůlkou. Ten bravurně předvedla skupina Azhar a Warda. Kostýmy tanečnic vlají v rytmech orientální hudby. Muž se pomalu přestává nudit a pohupující boky a břicha tanečnic se mu začínají líbit, žena bedlivě sleduje co by také jistě dokázala. Sólo kabaret tancuje Markéta Dintrová, i přes to, že její tanec je naprosto odzbrojující, i ona musí dát pozor na to, aby jí kostým držel na správných místech. Než budeme moci přistoupit k baru je tu skupina Gamar. Parta bubeníků a ukázka hry na darbuku. Mezi stylově černě oblečenými bubeníky sedí dvě bubenice. Krásné, mladé, záhadné, se slunečními brýlemi a s bubny na kolenou. Zážitek prvotřídní.
Muž i žena jsou nyní oba spokojeni a posilňují se vínem. Po pauze, k potěšení všech žen, se na jevišti objevují bojovníci z Como 3 Gym a předvádějí ukázky bojového umění.Dva svalnatí kluci v trenýrkách ukazují, že se nebojí a nebojí se ani jejich trenér Martin Vaňka, sponzor celého večera.
Až z daleké Považské Bystrice přijela potěšit frýdecko-místecké diváky lektorka Rendy. Její raks sharki klasický tanec a drumsolo s bubeníky byly skutečně luxusní.
Španělský tanec s ohněm v srdci předvedla Marta Jabůrková a navnadila nás na cikánský tanec skupiny Warda. Další na programu se ukrývá Bollywood. Pod názvem Bollywood se ukrývá největší filmový průmysl na světě ale také tanec, který v sobě spojuje prvky klasického a moderního indického tance. Bollywood představily tanečnice slovenské skupiny Orientalico. Program zakončily lektorky skupiny Azhar s křídly, tím podtrhly atmosféru celého krásného tajemného večera.
Muž je velmi spokojen a odchází domů s příjemným pocitem a uznáním. Žena odchází domů s odhodláním, že musí začít tancovat. Protože i zaměstnaná matka dvou dětí, je při tanci velmi velmi krásná a jistě si zaslouží trochu té slávy ve světlech reflektorů.

Houby sedmička 15

27. října 2009 v 21:56 | Marcela |  články do novin
Vyrazíme na houby, nahážem je do trouby. I přesto, že tento podzim houbám moc nepřeje, tu a tam se najde nějaký zavilý houbař, který vždycky z lesa něco přinese. Tím nemyslím plechovky, obaly od cigaret, kanystry od benzínu a jiné použité věci. Myslím tím praváky, suchohřiby, babky, lišky, kozáky, holubinky, bedly a jiné skvosty našich lesů. Jo, češi jsou v mnohém odborníci, a takový mykolog amatér není k zahození. Někdy. Houbaření, rybaření, atd jsou naše domény. Máme nos na to, co jde sebrat a sežrat. Nemyslete si, že já jsem nějaká vyjímka. Taky ráda dýchám čerstvý vzduch s nabroušeným kapesním nožíkem a s touhou najít alespoň jednoho hřiba do smaženice. Když vyrazíte do lesa opravdu brzo, vidíte vycházet slunce mezi stromy a mlází se vám ledabyle otírá o gumáky, rosa se třpytí na pavučinkách a je ticho, jen les šeptá a z přilehlé dálnice občas zahučí tirák. Cítíte ten ostrý lesní vzduch a taky umělou vůni repelentu. Pod nohama spadané jehličí, sem tam nějaká borůvka nebo ostružina, tak člověku nic nechybí. A pak, pak tasíte svou kudlu a zaostříte zrak, aby se vám náhodou nějaký ten hříbek neschoval. Nakonec odjíždíte s pocitem viny, že ještě za tím a tím paloučkem jste mohli zapátrat, aby bylo dost do polívky, omáčky na sušení , do mrazáku, do sádla a do octu. Neocenitelná chuť lesa v pytlíku. Mou představu o čerstvě nasmaženém řízku z bedly umocním historkou mého otce. Za komančů si vyjela parta čundráků do Němečka. Předpokládám, že do východního. Rozbili si stan na palouku u lesa a vyrazili na houby. Když je majitel přilehlého statku spatřil, utíkal, co mu nohy stačily. Do kuchyně. A přinesl milým trempům pečivo, mléko a vejce. Myslel si totiž, že se chtějí hromadně otrávit. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Brigády sedmička 14

16. října 2009 v 10:03 | Marcela |  články do novin

Jsou prázdniny, ještě chvilku jsou prázdniny. Nejen čas dovolených, ale také letních brigád. Nevím sice jak systém funguje dneska, ale když jsem se zeptala souseda co, že bude dělat přes prázky ten jeho patnáctiletý klacek, suše odvětil, že nic. Že je ještě malý na to, aby pracoval, a že může stejně až od šestnácti. Takže malý Pepa celý červenec prokouřil a propil na Olešné. Nechci být sebestředná nebo tak něco, ale když já měla 15 už jsem myla nádobí v kuchyni, roznášela snídaně a obědy na rekreačním středisku Hlubina. Radost z mých prvních vydělaných peněz byla tak velká, že jsem i další roky dělala brigády kde se dalo. Oškrábala jsem jistě tuny brambor, roznesla spoustu gulášů a načepovala mnoho mnoho piv. Když se teď někdy setkám s nějakým uchem za barem nemohu nevzpomenout na jednu letní příhodu. Jedno krásné slunné léto, jsem měla šichtu na zahrádce pod Kaštany. Nahrnulo se naráz hodně lidu a každý se dožadoval nějakého toho teplého piva a studeného párku. V rámci časoúsporných opatření jsem každému druhému zákazníku vnutila tácek s tím, že si má tu zrzavou vodu odnést sám. Jeden zvláště vtipný host uzmul tác s pivem a říkal, "snad to zvládnu a nevyliju to." A já mu na to povídám: "nebojte, jedna naše profesorka říká, že číšníka může dělat každý Franta s dřevěnou nohou" neuvěříte, co se stalo, chlap zvednul koleno a zaťukal si na kalhoty. Ozval se dutý, velmi dutý zvuk. Ne krve by se ve mně opravdu nikdo nedořezal. "Doufám, že se nejmenujete Franta." To bylo to jediné co jsem ještě dokázala říct. A on? Vzal pivo a šel. Když jsem tuhle historku líčila večer kuchaři strašně se smál, jak jinak. "jen se směj, všichni se mi smějou" a on mi se slzami v očích říkal, " jo, jo to je náš Franta, on má ortézu na koleně, hahaha." Je k tomu ještě něco dodávat?

Jak na to sedmička 13

16. října 2009 v 10:01 | Marcela |  články do novin

V dnešní přetechnizované době jsme všichni unaveni a vystresováni. Všechno se na nás vrhá a padá, jakýkoli přístroj vyzařuje negativní energii, která působí na naše buňky. Nemáte čas vyrazit do přírody využijte náš super preparát na zdraví…něco vám to říká, už jste to slyšeli, či viděli? Nechali jste se nachytat? Mysleli jste si, že obejdete čas nebo, že obelstíte váš životní styl tím, že budete pít, polykat či jinak užívat výtažky, výluhy nějakých super tajných nebo dokonce neexistujících bylin, hub, kamenů atd. Inu jak říkal můj dědeček, když mají hlupi peníze mají jarmarečníci rej. Investovali jste do svého zdraví pod nátlakem slevy za odběr většího množství? Co je doma to se počítá? Když tak budeme zdravá celá rodina, pokud by vám náš nápoj pomohl odstranit hemeroidy nebo vyhladit vrásky neváhejte a povězte o tom svým přátelům a přiveďte je mezi nás. Naše skupina, to jsou lidé, kteří vám vám rádi povědí své zážitky s nápojem/pilulkou xx. scházíme se pravidelně a povídáme si spolu. Můžete si dokonce přivydělat a prodávat naše zboží. Vstupní poplatek není nijak velký a těch výhod co budete mít. Pak si dáme společně oběd anebo si třeba společně zazpíváme. Nikdy byste se do toho nenechali vlákat? Nebo již jste v nějaké takové skupině a vyhovuje vám to, a tudíž vás tyto řádky urážejí? Nečtěte již. Můžu vám říct, že to může přijít rychleji než výplata. Pár sympatických úsměvů a zaručeně pravých důkazů a hned je to tři litry plus minus. Já taky podlehla, je to pro lidi, holt. Ztratila jsem několik večerů a několik tisíců abych nakonec zjistila, že moje dírky v uších dokáže vyléčit i framykoin za 27 korun. Chybama
se člověk učí. Rozhodující je ten okamžik kdy na to přijdete. Mrkněte za dveře, třeba už tam je.

Jak jsem dělala mužskou práci sedmička 12

16. října 2009 v 10:00 | Marcela

Nejsem stoupenec žádného hnutí, přesto si myslím, že rozdělovat práci na mužskou a ženskou je blbost. V podstatě jde o to, kdo je na co šikovnější. Přesto se každý z nás čas od času nechá unést jakýmsi pocitem neomylnosti a pustí se do té druhé práce. Tak já jsem kupříkladu nedávno prohlašoval, že vybělím spáry v koupelně. Říkala jsem si, udělám to chytře, chemicky. Na staré černé spáry nezabere žádný dostupný prostředek, ani nejmenovaný přípravek za bělení spár za 190Kč. Při šňupání v manželově stavebním kastlíku jsem narazila na starou spárovací hmotu. A správně, napadlo mě, že bych ty černé spáry mohla překrýt. Na inkriminovaném pytlíku však nebyl uveden poměr míchání hmoty s vodou. Respektive jsem ho našla až potom co jsem celou tu hmotu řízla od oka do kýblu. Dále jsem se dočetla, že mám stahovat gumovou stěrkou. Možná stěrka na mytí oken nebyla nejsprávnější, jelikož mi setřela všechno. Usmyslela jsem si, že to na ty spáry nějak natřu a pak to podle návodu otřu suchým hadříkem. Rukama jsem patlala směs, která obsahuje cement na 2 obložené zdi v naší koupelně. Když už mi začaly odlézat i nehty, řekla jsem si, že to stačí a šla jsem si po nějaké té ženské práci, než to jako uschne. Když to jako uschlo, dřela jsem kachle suchým hadrem, čímž jsem prášila jako blázen. Koupelna byla bílá mlha a spáry byly černé. "Jé to tak nemůžeš dělat, to ti tam držet nebude, to bys musela vyšťárat ty staré spáry," říkal mi kamarád. Potom. Samozřejmě. Babo raď. V odborné prodejně paní pokrčila rameny a prodala mi barvu za 312Kč. Tento poslední pokus se také ukázal lichý, neboť natírat vodou ředitelnou barvou v koupelně je blbost. Když mě viděl manžel, jak se snažím odstranit zbytky barvy houbičkou na nádobí, prohlásil, že si mám jít po té své práci a nemíchat se do té mužské. A dodnes máme spáry černé. Prý to nikomu nevadí.

Modré trenky sedmička 11

16. října 2009 v 9:59 | Marcela |  články do novin

"Soudružko učitelko třída 4B je nastoupena v počtu 25žáků a dva se omlouvají." Nahlásila jsem a zařadila se do zástupu holek oblečených do slušivých modrých trenek a bílých tílek. "Na úvod dnešní hodiny si dáme tři kolečka," řekla tlustá učitelka se stopkami v ruce. Naše jarmilky se rozpleskaly po tělocvičně. Tyhle vzpomínky mě zastihly, když jsem viděla, že u šestky se dělá nové hřiště. Snad tam bude i mnou tolik oblíbená běžecká dráha a odpaliště nablblých kriketových míčků. Mimochodem jsem tím předmětem vždycky hodila jen 11metrů. Nesmějte se! Skoro vždycky jsem byla poslední v bězích všeho druh,hodila jsem nejmíň čímkoli, o písku, latkách, kozách, hrazdě a kruzích ani nemluvě. U patnáctistovky jsem pokaždé málem umřela. Do dneška nemůžu pochopit k čemu to vlastně všechno bylo. Kluci si zřejmě na tělocvik ztěžovat nemůžou, když po fotbale přiletěli do třídy upocení uřícení, ale šťastni. Zato já jsem byla deprimovaná a kyselá. Snad úplně nejhorší taktika učitelů druhého stupně byla vybíjená. Většinou se mi podařilo se schovat na záchodě. Zaručená byla pomsta tělocvikáře, hra zvaná všichni proti všem. Je to míčová hra, kdy se snažíte dostat bez úhony volejbalový míč do ruky a vší silou přizabít nejméně oblíbeného spolužáka, popřípadě nějakého jiného. Doufám, že hodiny tělocviku se od našich dob hodně změnily. Vlastně doufám, že většina hodin na základních školách se změnila. Netvrdím, že kdysi to bylo všechno špatně. I dnes když mě někdo o půlnoci vzbudí vysypu ze sebe chemické koncovky jako když bičem mrská. Je ale třeba se zamyslet k čemu mi to vlastně je. Jistě pořádek, disciplína a respekt musí být, ovšem na druhé straně musí být neúplatnost porozumění a spravedlnost.

Dílo sedmička 10

13. října 2009 v 21:36 | Marcela |  články do novin

To je teda dílo. Říká jeden můj známy manželce, když nemůže najít klíče. Ona smozřejme, protože on má své klíče na správném místě a nikdy by se mu nemohlo stát, že je nemůže najít. Jednak nemá superhyper velkou aktovku zvanou kabelka, druhak on má přece všechno tam kde má být. Dokonce když on jde na ples má v kapsičce saka miniaturní šitíčko, kdyby se stala nehoda. No ještě, že nechodí na plesy s námi , neboť zlomený podpatek, poblité kalhoty a natržený ret by šitičkem jen velmi těžce spravoval. Odbíhám od tématu. Téma jsou klíče, doklady a jiné potřebné věci, které člověk nutně potřebuje. Hned je potřebuje. Ne že prošmátrá všech deset kapes své zánovní kabelky a nakonec je najde v kapse kabátu. A já se ptám proč mi neustále peněženka přeskakuje z jedné přihrádky do druhé? Už tak stačí, že mi žere peníze. A jeden můj známy se neustále ptá manželky proč sebou pořád taháš tu torbu, když všechno podstatné necháš doma? A ta moje známá se nedá, a v nestřeženém okamžiku vysype změt všelijakých věcí roztodivného významu a jeden česnek na pangejt, zaloví v ní a vítězoslavně vytáhne průkazku na autobus. Stává se to víc ženám, protože kabelka má více kapes než kufřík? Nebo se to odvíjí prostě jen od vztahu k pořádku? Proč se spolucestující dívají pohoršeně, když vám zazvoní v autobusu mobil a vy ho ne a ne najít, protože máte sako, bundu, tašku a kabelku a zaboha nevíte kde jste ho dala. To pak zákonitě vede k situaci, kterou zažila jiná má známá. Jednou takhle vystupuje z autobusu a podle svého zvyku si kontroluje obsah kabelky, u toho telefonuje se svým přítelem a hlásí mu. Průkaz mám, peněženku mám, ježíši zlato, já nemám mobil. A on jí samozřejmě říká, a z čeho mi asi tak voláš? Inu jen at zvoní, však ono to nikomu uši neutrhne.

Vyčkejte laskavě příchodu sestry sedmička 9

13. října 2009 v 21:31 | Marcela |  články do novin

Znáte to, v rukou máte několik papírů od vašeho doktora pro několik jiných doktorů, kteří vás pošlou na nějaké testy a vyšetření. Když u nich dostanete další papíry které potom musíte odnést těm prvním doktorům a tak dále. Nyní tedy vstupujete do krásné funkcionalistické budovy na ulici 8Pěšího Pluku. Kráčíté po chodbách místecké polikliniky. S nadějí, že se vám podaří se předběhnout spěcháte po schodech, neboť výtahy blokují pomalí důchodci a neflexibilní maminky s kočárky. Již v prvním patře máte pocit, že všichni doktoři musí být neurotici, jelikož vlídný nápis - neklepat na vás juká téměř z každé ordinace. Po dvaceti odzevlovaných minutách kolem informačního okýnka vám dojde trpělivost, osmělíte se a jemně zaťukate na dřevěný rám. Okýnko se otevře a sestra vřískne cosi o průkazce pojišťovny. Okamžitě začnete hrabat ve všech kapsách no nakonec vám průkazka stejně upadne na zem. Ze strachu, že se okýnko zavře, se po ní rychle vrhnete, což zejména na ortopedii není vůbec vhodné. Skřípavý hlas se ozve, "ke komu jdete?" "Já jsem se chtěl jenom zeptat, mám tady nějaké papíry" "co vám je?"řekne tak aby i ostatní pacienti z toho něco měli. "no víte, vlastně to, no ono" Odkoktáte jakousi latinskou formuli, kterou jste se během těch dvaceti minut naučili, a které samozřejmě vůbec nerozumíte. Po té dostanete jakýsi termín, možná budete i obdařeni úsměvem. Vítězoslavně můžete jít, a pokud za ty dva měsíce neumřete, můžete se těšit na vyšetření. U další ordinace je pěkný nápis, vyčkejte laskavě příchodu sestry. Při laskavém vyčkávání čtěte laskavě sedmičku, je to prima čtení a čas vám uteče jedna radost. Pokud si chcete noviny vychutnat doma u kafíčka, tak si na tu polikliniku prostě zavolejte. Stejně vás nikde nevezmou hned ani před obědem ani před koncem šichty, laskavé čekání vás prostě nemine.

U splavu sedmička (myslím dost 8 dobrý )

13. října 2009 v 21:31 | Marcela |  články do novin

Všem bufetům, hospůdkám, budkám, teráskám u vody budiž zdar, neb jen ony ví jaké je nejlepší osvěžení v parném létě u vody. Chtěla jsem napsat o přátelství, ale pořád se mi vrací představa krásně oroseného piva. Tak nějak mi to jde dohromady. Když jdete za školu, nebo když prchnete z práce, nebo se ulijete z nějakého školení. A náhodou z ničeho nic sedíte někde u vody v trávě za horkého dne s kolegou, kolegyní, kamarádem, nebo někým úplně cizím. Do hrdla vám teče dobře vychlazený, orosený, příjemně nahořklý, šumící zlatý mok. Musíte uznat, že je vám opravdu dobře a za nějaký další lok zjistíte, že i ten svět je nějaký lepší a je vám prostě lehko. Najednou se i vaše přiopilé myšlenky shodnou a hlavy začínají být stejně těžké. Rozhovory o časoprostorovém kontinuu nebo o neuvěřitelných vycpávkách do plavek pomalu krouží nad poutem, které nezadržitelně nazvu přátelství. Ó , kéž je v životě víc takovýchto chvil, aby převálcovaly pracovní napětí, aby lidé zjistili, že mají k sobě blíž než si myslí.Ó kéž takováto přátelství trvají i přes stěhování praček a strhávání tapet. Není to tak špatné když se trošku uvolníme a přestaneme hrát ty své role. Když si kecneme k tomu pivu a necháme se pozvolna vtahovat do jiných slunečních světů u splavů. Necháme trochu prchnout čas a znova ucítíme vůni léta. Snad mi nebudete mít za zlé, že přímo nabádám k alkoholickým hrátkám, když je přece normální nepít. Ale ono to léto je k tomu jako stvořené. Neváhejte, máte-li možnost, vemte roha a dejte si pivko, ono je to někdy lepší než nějaká terapie.

Sejdeme se na náměstí sedmička 7

13. října 2009 v 21:29 | Marcela |  články do novin

O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí jdu co noha nohu mine, zpívá se v jedné slavné písni. Avšak o půl třetí na místeckém náměstí odpoledne byste rozhodně nešli co noha nohu mine, protože by vás sejmulo nějaké auto. O budiž sláva cedulkám zásobování a jiným záhadným cedulkám, kterými jsou ozdobena auta, co si bez skrupulí objíždějí náměstí sem a tam a tam a sem. Pravda z místeckého náměstí zrovna nedýchá historie, to ale neznamená, že bychom na něm museli dělat dálnici, a přiznejme si, že těch cest ve Frýdku-Místku máme již dost. Proč není to náměstí útulný koutek s kavárničkami a curkárničkami se zahradními restauracemi, kde by se mohli setkávat lidi a kde by se nebáli nechat své děti běhat kolem sochy. Proč je tam po šesté hodině jako po vymření, proč mají skoro všechny podniky v neděli zavřeno. (Abych se nedotkla non-stop heren, které mají otevřeno non-stop a také non-stop nám zkrášlují naše město.) . Pardon, teď v červnu nám náměstí zkrášlují nerezové lavory umně postavené na sebe a osázené balkónovými květinami. V lednu je tam místo nich asi tak tuna sněhu a ohrádky u domů s nápisy pozor padají rampouchy. Ach jaká výzdoba. Nechci na někoho ukazovat prstem kdo proč za kolik pro koho a tak dále, chtěla bych jen vědět jestli nám to takhle vyhovuje. Jestli bychom nechtěli trochu víc než vietnamský hamburger a non-stop forbes. Statutární město…
Jestli nám opravdu stačí po robotě do řeznika, do budy s pečivem, do vitnamca pro papuče a s igelitkama domu do věžáku sednut ku televizi, bo je krize.

O švýcarské myši sedmička 6

13. října 2009 v 21:28 | Marcela |  články do novin


Bylo léto, ale na švýcarských vrcholcích byl přesto sníh. Drncali jsme se starou karosou na školní výlet do Švýcarska. nenechejte se mást, byl to náš jediný výlet za tři roky. Proto jsme se náležitě těšili i s půlkou učitelského sboru, který prý musel jet jako dozor, a to i přesto, že studentům bylo všem přes dvacet. Podle hesla, že každý správný čecháček řízek má i špekáček, jsme jeli vybaveni domácími lahůdkami. Plné batohy na nás jukali ze všech zavazadlových prostor, inu měli jsme tam být tři dny a hlad je hlad. Ředitel měl taky řízek. Třídní profesorka nás nabádala, abychom se na ulicích chovali slušně, že už tak vypadáme jak banda chudých příbuzných, a že Švýcaři jsou krapet háklivý národ. Hltali jsme krásu tamní země, nahlíželi do mnoha obchůdků s pralinkami a počítali chabé kapesné. Nebudu se moc rozepisovat o tom, že jsme do jednoho konečně vlezli a za nekřesťanské peníze jsme si každý naložili do kornoutu nějaké ty čokoládové lahůdky. A jenom já jsem v autobuse zjistila, že mám půl kornoutu jakýchsi nechutných slaných krychliček. Náplň našeho výletu spočívala v exkurzích. Byli jsme v několika čokoládovnách, likérce a sýrárně. No nebudu se rozplývat kolik čeho za kolik a jakých věcí jsme viděli. Já jsem za poslední prachy koupila půlku, no spíš půlčičku krásného sýra. A protože na té naší laciné ubytovně bylo v noci teplo, dávali jsme si jídlo ven na balkon. Představte si v noci přišla myš a okousala mi ten sýr. Svině jedna, řízků ani pečeného kuřete se netkla. I švýcarské myši mají čumák nahoru. A jestli si myslíte, že jsem ho vyhodila tak to teda nevyhodila. Okrájela, zabalila a šup do batohu. Historku jsem zatajila a s velkou slávou přijela domů, kde mě čekali hladoví příbuzní. Mým velkým snem o prázdninové destinaci však zůstává přehrada Olešná.

O rybízu sedmička 5

11. října 2009 v 21:00 | Marcela |  články do novin

Když ráno potřísnilo mé prsty rybízem, jak slunce rosu pilo, jak zavoněla zem. Tyto verš od Františka Hrubína si říkám pokaždé když obírám rybíz. Sluníčko svítí, já jdu s malou stoličkou ke keříku červeného rybízu, abych za půl hodiny vstala rozlámaná, napůl opálená, ale spokojená s plnou miskou krásného lesklého kyselého rybízu. Za spoluúčasti celé rodiny se pak snažíme neposedné kuličky nastrkat do demižonu, abychom si v zimě mohli dát doušek té naší dobře vykonané práce. Je to jedna z mála věcí, které se u nás na zahrádce ještě dělá, vyjma pár zavařených jahod a jablek. Moje babička trávila na zahrádce celý den a když pak večer usedla ke stolu pod olši ještě vyšívala. Dneska už málo kde uvidíte zeleninovou zahrádku. Na pěstěných trávnících stojí pečlivě ohraničeny stříbrolisté javory, lombardské lísky, tvarované buxusy a mnohé kultivary všechno možného okrasného. Oku lahodící jezírka se zlatými rybičkami, žádné bečky na dešťovou vodu jak měl děda. Zavlažovací systémy vrčí naplno vodu na anglický trávník, na který se nesmí šlapat. Pitnou vodou si plníme onu ohavnou plastovou modrou bazénovitou věc. A k večeru si sedneme na plastové židličky a grilujeme na dřevěném uhlí zlevněné maso z tesca. K němu si nakrájíme bio rajčata, jsme šťastní pod červencovým nebem. Jako dítě jsem všechen prázdninový čas trávila u řeky, jedla neomyté třešně, jahody a jabka. Válela se po trávníku plném pampelišek, jetele a včel, honila svatojánské mušky a opékala buřty na ohni. Doba že je jiná? Že děti si líp vyhrají s počítačem, že jsou jiné, lepší zábavy než hulákat do noci u ohně? A přesto se mi někdy zasteskne a z veliké dálky ke mně doléhají známé hlasy mých dětských kamarádů o tom, že tu hvězdu na tu vrbu už asi nikdy nevrátíme..

Návod na přípravu sedmička 4

11. října 2009 v 20:58 | Marcela |  články do novin

Čas léta, třešní, meruněk, broskví, jahod, okurek zavařovaček, všudypřítomná vůně octu a kopru. Cinkot zavařovacích sklenic, pára stoupající z velmi neskladného zavařovacího hrnce. Upocená čela domácích hospodyněk, které do noci loupou, peckují, čistí a rvou do sedmiček ovoce a zeleninu možných i nemožných druhů tvarů a chutí. Hospodyňka popř. hospodyněk, abych neurazila, se v jedenáct večer zhroutí do křesla a pronese vyčerpaným hlasem sedmdesát mám jich sedmdesát, a usne. Kromě toho, že češi sbírají houby jako posedlí, jsou ve světě pověstní tím že zavaří co se dá. No když jabka stojí 30kč/kg tak zavařím kiwi když je levnější. Někteří, zvláště šikovní si zavaří vlastní výpěstky, které před tím řádně pohnojí a postříkají proti plísni a škůdcům. Není nad domácí bio výrobu. Srdce každého dobrého pěstitele se jistě zatetelí blahem když spatří spíž narvanou samými dobrotami. Ty pak putují na stůl různých oslav, Silvestrů a podobně se slovy ten recept mám od Maruš, Jituš nebo z blesku. Jistě potěší i pochvala, že ten květák je v okurkách fakt báječný, nebo, že ta cuketa v čalamádě není vůbec poznat. Když se občas setkám s tím, že mi moderní žena odsekne nezavařuju, pozvednu obočí a ptám se jak nezavařuju? Vždyť je to tak nečeské. To je jako nechodím na houby, na ryby na pivo. Nebudu se zabývat tím kdo nebo co je lepší. Jestli pohnojit okurky a pak je zavařit s kyselinou sorbovou, nebo si je koupit se vším všudy. Je to koneckonců rychlejší a dost možná i levnější. Ale co vám řeknu, úplně ze všeho nejlepší je vzít si nějakou tu zavařeninu od maminky nebo babičky, protože máte jistotu, že kromě meruněk, třešní, broskví nebo jablek je ve sklenici zavařená i láska.

historka z porodnice

11. října 2009 v 20:57 | Marcela |  ostatní

Když jsem v zápalu předporodní přípravy začala zajímat o kosmetiku, kterou popřípadě budu natírat to malé stvoření, co má přijít na tento svět v naprosto čisté a nezkažené podobě, narazila jsem na spoustu článků, odkazů a jiných více či méně pravdivých informací. Nedbaje rady mého muže, ať už proboha nic nečtu, bo se z toho zblázním. Zasurfovala jsem na netu, co, že je to ta přírodní kosmetika. Ta která se údajně nedělá z ropy. Jo z ropy, k mému překvapení skoro každá, bez ohledu na cenu. Čím více jsem četla, tím více ve mně rostlo přesvědčení, že já budu ta příkladná matka, která nedá svému potomku ani zbla chemie. Že budu prostě ta supermatka. Tuhle chybu jsem pak v životě udělala ještě mnohokrát, než jsem konečně přišla na to, že jako neexistuje dokonalá vražda, neexistuje ani supermatka. Každopádně jsem si vyhlídla jedno super mýdlo z bio olivového oleje bez přidaných látek a hyper přírodním účinkem a co já vím čeho všeho ještě. Tak jsem v tašce do porodnice měla pouze toto mýdlo a jasné rozhodnutí. Neměla jsem žádný další mycí prostředek, šampon ani krém ani mastičku, nic, jen ještě jelení lůj za 12korun.
No jak už to tak bývá, každý dobrý skutek je víte co. Když v porodnici začalo pomalu přituhovat, milá zdravotní sestřička (jejíž otec určitě nebyl netopýr) mi řekla, tak jděte se osprchovat do porodního boxu. Není to žádná krabice.
No děcka, tak jsem se vám umyla tím super zeleným mýdlem. Asi tak za pět minut se dostavila reakce. Celé tělo mě začalo brutálně, že nevíte co, svědit. Kůže se mi stáhla a leskla se jak psovi kulky. No co ted? Muž se mi samozřejmě smál, a já se mezi kontrakcemi vesele drbala a mazala si stehna jelením lojem. Pak nastaly jiné okamžiky, ale o tom jindy. Tak mě to svědění přešlo.
Druhý den mi muž donesl sprcháč od radoxu, hodná paní od pojištovny nějaké vzorky ropných krémů. A sama nemocnice disponovala spoustou mastiček od džonsnu, který prý je úplně nejhorší. No co darovanému koni…
Snad se ten můj brouček za dvacet let nepozastaví nad tím jakou měl matku mrchu, že mu na zadek patlala reklamní mastičky. Kdopak ví..

Z dětství

11. října 2009 v 20:57 | Marcela |  ostatní
Když se podaří co podařit se má

Krajina mého dětství byla idylická. Byla jsem milované dítě, jedináček. Jedináčci to nemají zdaleka tak jednoduché jak si lidé myslí někteří mají všechno, no a někteří ne, tak jako ostatní.Ode mě se očekávalo, že jaksi splním požadavky všech více či méně pošahaných členů rodiny. To, že se babička za svého mládí tahala z herci ještě neznamená, že se v naší rodině vyskytují umělci. Moje teta je učitelkou v mateřské školce, vlastně je tam ředitelkou, takže příležitostné břinkání do bubínku s ohlušujícím pec nám spadla, již přenechává mladším kolegyním. Taky dlouho zpívala ve sboru, jejíž členky vlídně nazývala slepice. Když byla v televizi nějaká reportáž o sboru, jakémkoli, babička nám vždycky volala a volala do telefonu teta Pavla je v televizi.Teta Pavla, kdykoli se dostala k táborovým zpěvům a ohňům neúprosně zvedala obočí a lkala, bože to hrůza vždyť on hraje v jiné tonine. A za povzbuzování ostatních a za vydatného popíjení boroviček se dotyčnému hráči jala vysvětlovat co a jak, většinou až do rána. Můj strýc Jiřík byl nefalšovaný trampský zpěvák, který uměl hrát na cokoli. Když jsem byla malá sedávala jsem s ním na schodech jeho chalupy v Jeseníkách a on hrál na kytaru o krásné Malajce a slunce pomalu zacházelo za obzor a oba jsme u toho snili své poklidné sny. Pak většinou přišla jeho žena Marie s tím, že jestli ho ještě jednou načapá s cigaretou tak uvidí, a že má být dost starý aby to věděl a že ho to jednou stejně zabije, a že lahváče má taky spočítané. Pak vypila litr vína a odvrávorala do sednice. Strýc se pak vloupal do spíže dojedl řízky a střechu to léto zase nikdo nespravil. Moje matka pěkně maluje, ale poslední obrázek, který namalovala zůstal ve starém bytě na Dostojevského v Ostravě, z jehož okna bylo vidět těžební kolo šachty. A z něhož se celá rodina odstěhovala asi před čtyřiceti lety. Pak se mamka přihlásila na elektrotechnickou školu a bylo po umění. Mimochodem já si neumím zapilovat rovně ani nehet. Když mi byly asi čtyři roky, mamka a babička mě vzaly do divadla. Ne na pohádku, ale na prodanou nevěstu, řka, že musím vědět co je to ta kultura. Rusalka byla lepší z té si alespoň pamatuji toho zeleného chudáka co lezl z té studny a hulákal na jak lesy, že Rusalka bledá je ubohá.
Ve školce jsem chodila do sboru. Měly jsme modré sukýnky a červené mašle a zpívaly jsme tajemníkům KSČ. Nechápu, že rodičům už tenkrát nebylo divné, když jim paní učitelka ze školky doporučila, abych raději hrála na nějaký nástroj. Otec si v nějakém rozmaru tenkrát vymyslel, že budu hrát na harfu. Byl havíř, kdo byl víc. Raději se nebudu pídit, kde na to přišel. K mému velikému štěstí tento nástroj nebyl ani v lidové škole umění. Tak se mí drazí rodiče rozhodli, že budu hrát na housle a asi to tajně oslavili s babičkou. Vkládala do mě naděje, a pořád mi říkala, budeš hrát v divadle. Když jsem si vzpomněla, na to propadliště pro ty hudebníky. Představovala jsem si jak tam sedím na dně a ještě asi se stovkou dalších fidlalů a hraju cis přes fis, zatímco zraky všech diváků sledují právě spící krasavici jak dělá jednu piruetu za druhou. Koho by zajímaly nějaké housle když je na jevišti krásná baletka? O být tak labutí. Prdlajs. Musela jsem chodit na housle a ještě k takovému pomatenému učiteli. Jak já to nesnášela. Musela jsem si psát deníček jak dlouho jsem doma cvičila. Na hodině pak vzal moje housle a zkoumal kolik kalafuny ulpělo pod strunami, jako že podle toho poznal jak dlouho se smyčec otíral o struny. A já doma seděla a nasucho šmrdlala tím smyčcem sem a tam za doprovodu dost hrozných zvuků, já mu dám deníček. Druhý rok houslí, jsem to už nemohla vydržet, a jak jsem jednou úplně vzteklá musela jít na hodinu, tak mi pouzdro tak nešikovně vypadlo z ruky, páni, zrovna na schodech. Kobylka mrtvá. Housle se samozřejmě spravily.A hlavně já už do nich nemusela. Chvála pánu bohu, že jsem přece jenom nehrála na tu harfu.
Babička i matka to oplakaly a samozřejmě mi to vyčítají dodnes. Mohla si hrát v divadle, říká mi vždycky babička se slzou v oku. Ach jo. Po mnoha letech mi otec prozradil, že šel za tím mým učitelem a ptal se ho co se mnou. Víte co mu řekl? Že prý ze mě žádný virtuos nebude, ale na housle se prý naučím, jinak to kloudně nevede nikam. Pche já to věděla hned na začátku, ale bohužel se mě nikdo neobtěžoval zeptat. Tak si po těch mnoha letech říkám, já tu samou chybu neudělám. Můj syn si samozřejmě bude moct vybrat. Klasický balet nebo moderní:*)

Jako blbec sedmička 3

11. října 2009 v 20:55 | Marcela |  články do novin


Jsou chvíle, kdy se člověk cítí nadmíru sebevědomě a dobře a pak jsou chvíle, kdy se člověk cítí jako největší blbec na světě. Mezi těmito dvěma stavy je mnohdy křehký most.
Byla jsem na oslavě narozenin v restauraci. Půlku osazenstva jsem neznala, ale protože jsem člověk společenský ihned jsem se zapojila do hovoru. Po nějaké té sklence vína jsem si připadala velmi chytrá a přitažlivá. Přítel mé přítelkyně - Martin si objednal kafe latté. Servírka přinesla opravdu krásně našlehaný nápoj. Martin se jí mimoděk zeptal, jakže se to vlastně připravuje. Servírka mu ochotně začala vysvětlovat postup přípravy a princip šlehání mléka. Avšak Martin byl poněkud zmaten a tu jsem já začala míchat do hovoru. Ona řekla, "trysku s párou musíte přiložit těsně nad hladinu mléka." "To se našlehá i když tu trysku dáte ke dnu," řekla jsem já. "Ne nenašlehá." "Ano našlehá, to musím vědět, dělala jsem přece v cukrárně." již je tomu pravda nějaký pátek, ale pamatovala jsem si, že jsme to tak nějak dělaly. Stála jsem si za svým a začala jsem zvyšovat hlas. Na to řekl Martin "to by mě teda zajímalo kdo má pravdu. Vyhecoval společnost, aby se celá přesunula k stroji na kávu. Servírka vzala ten nerezový koflík s mlékem a ponořila do něho trysku až na dno, zapnula páru a všechny kolem postříkala mlékem. No co dodat, jako blbec. Ale ve skrytu duše jsem si mumlala, že to přece jenom jde. Z toho plyne ponaučení nechejme odbornou práci odborníkům a buďme rádi, že nám občas nějaké to kafe nespadne do klína.

sedmička 2 Boj o flek

11. října 2009 v 20:55 | Marcela |  články do novin

Je neděle večer, přijíždím k našemu domu, lidově zvaného hokejka. Tento dům stojí vedle tří velkých věžových domů. Prostě panelákové sídliště. Když jsem už asi potřetí obkroužila parkovišťátko a nikde jsem nenašla ani flíček na zaparkování, byla ve mně malá dušička. Jednou jsem totiž parkovala o kus dál, před rodinnými domky a našla jsem pak v zámku zápalku. Jak milé překvapení když spěcháte do práce, díky vtipálku. Á zastavím tady před tím špalírem aut. Jsem sice podezřele blízko křižovatky, ale co. Ještě než se má pěstěná noha stačila dotknout nepěstěného chodníku, slyším za sebou. "Slečno, tady ale stojíte na žluté čáře," říkal mi s plamenem v očích zevlující důchodce. S nablblým výrazem se snažím vzpomenout co to proboha ta žlutá čára je.Už vím, jednou jsem byla ve Frýdku a stála jsem na parkovišti za městským úřadem. Koupila jsem si nové boty, auto taky. To jsem si fakt myslela, že ty žluté čáry jsou na to abych věděla, kde začíná tráva.
Tak jsem znovu jela hledat místečko. Štěstí mi nakonec přálo. Musela jsem ale parkovat bokem, to je skoro tak hrozné jako tankovat. Když už jsem asi po osmé ryglovala tam a zpátky, vzbudila jsem obdiv kolemjdoucích. Ty samozřejmě nenapadlo mi ukázat jak daleko stojí to auto za mnou, nechali mě dvakrát potupně vylézt z auta. Tak hurá a zpocená domů.
Že jsem určitě blondýna, co neumí parkovat? Že by ženské neměly jezdit autem? Že se na to parkoviště vejdou všichni, jen parkovat chytře? Že v zimě projede pluh snadno a lehce? Že zrcátka nejsou v ohrožení? Že si mám pro jistotu koupit garáž 8km daleko a neotravovat slušné lidi. Že tohle není pravda a všichni máme svoje místo?

Sedmičkové články - sedmička1

11. října 2009 v 20:54 | Marcela |  články do novin

Jak jsem tankovala

Svírám volant, mám křeče v nohou, neustále sleduji vozovku před sebou, mám smrt v očích. Říkám si máš na to. Nejedu rallye, jedu poprvé novým autem svého muže. V uších mi zní jeho poslední věta, natankuj benzín super 95. Ježíšmarja. Už jen to, že jsem trefila k benzínce si zaslouží obdiv. Dokonce se mi podařilo tak pěkně najet k tomu stojanu. Svižně jsem vystoupila, v zápětí jsem zjistila, že mám nádrž na opačné straně než je stojan. Chlapíka z auta stojícího za mnou to očividně zaujalo. Ta hadice je přece dost dlouhá, že jo, to mi vyjde. Nádrž jsem otevřela takovým čudlíkem vedle sedadla řidiče. Trochu to cvaklo a otevřela se dvířka, pod kterými je víčko nádrže já vyšroubovala víčko a dala si ho na střechu. Pak jsem tam stála v sukýnce a bojovala s tou špinavou hadicí, která byla samozřejmě krátká. No couvat už jsem nemohla, neboť vzadu stál ten chlapík z toho auta za mnou a ještě jeden chlapík z jiného auta. Sedla jsem do auta a snažila se ho trochu potáhnout. Zadním kolem jsem lízla o obrubník, tak tak, že jsem vylezla ven, abych vzápětí zjistila, že jsem si zavřela ta dvířka u nádrže.Po krátkém upoceném boji se mi to ale povedlo otevřít. Když už jsem tu ubohou hadici konečně strkala do toho otvoru, zavolal na mě ten chlapík jak teď asi uvidím na to počítadlo, haha. Prosím vás nemohl byste se mi tam podívat, víte já jsem to ještě nedělala. To vám nevěřím a haha bavili se všichni co chtěli ten den taky natankovat. Když už jsem zborcená potem šla platit, tak mi velmi milá pumpařka se škodolibým úsměvem řekla, tak co, už se vám to konečně povedlo. Na zabití. Chlápek venku se také nedal a volal na mě, a vy máte nafťáka? V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Super, super je to super ne nafta, uf. Fakt jsem byla rádá, že jsem mohla jet pryč. Tak jsem všechny pravé Čechy pobavila.Co bych neudělala pro lidi co se dokážou druhému jen smát. Hlavně, že se nikomu nic nestalo, že?

mé básnické střevo

8. října 2009 v 23:27 | Marcela |  básně
Toto prosím mi odmítli otisknout ve firemním časopisu pche
Pivo mezi stehna,
vždyť je to docela láska snadná.
Milovat a jít si vstříc,
laskat, dávat,
co chceš víc.
Jen pivo v kelímku,
rozpouští svůj vosk,
za úsměv nevinny dáš svoji nevinnost.
Láska je svině,
Láskaje dáma,
Láska je po staletí otevřená rána.
Láska je rytíř, co utíká v dáli,
Láska je, když jsme si na něj v dětství hráli.
Láska je vášeň, je první pohlazení,
Láska je matka co nad kolébkou se sklání.
Láska je radost, když narodí se dítě,
Láska je žal, když blízký člověk opustí tě.
Láska je srdce, které tak smutně tepe,
že není jiného na tomto světe.
Láska je včelí roj,
Láska je když náhle vyhraješ svůj velký boj.
Láska je krev, kterou někomu zachráníš život,
Láska je dar ..a není to jen pivo

taková trochu jiná možnost

8. října 2009 v 23:23 | Marcela |  ostatní

Do kaple padal kužel světla poledního slunce. Prach se vznášel ve vzduchu jako zlaté sněhové vločky, otáčel se, pomalu sedal na zem a zase vstával. Bylo chladno, pára by šla od úst, kdyby tu někdo dýchal. Nikdo tu není,a přece tu někdo je. A kdyby šel, ozývaly by se jeho kroky po celé staré kapli. Tady už se dávno nikdo nemodlí. Ta kaple je památka zašlých časů, kdy ještě majitelé přilehlého zámečku věřili v boha. Vzduch tu byl těžký, jakoby měl něco říkat, šeptat a ne jenom obracet ve slunci stoletý prach. A přece, navždy její přítomnost byla součástí těchto mrtvých stěn.

Ležela na stole, na mramorovém studeném stole, byla bílá jako ten ubrus, kterým ji přikryli. Jak morbidní, na tom ubruse včera večeřela. Poslední večeře. Jak morbidní, teď leží mrtvá ve své kapli, na svém panství. Je bosá a nahá, rozplácnutá na stole. S dlaněmi vzhůru čekajíc na boha nebo na ďábla? Na tom už nesejde. Snad. Její tvář, včera tak upravená a krásná dnes tak smutná, tak unavená, tak mdlá. Bledá a umrlá. Ještě, že jí alespoň zavřeli oči, ten poslední udivený pohled by určitě byl k smíchu po celá staletí, po celé dlouhé věky. Po celý ten smrdutý čas, než se její tělo stane sněhobílým popelem s mastnými skvrnami od života. Leží si jako by spala, snad v té studené kapli ještě do rána vydrží, než přijede doktor. Aby konstatoval smrt. I slepý by přece musel vidět tu zející ránu po kulce v hrudníku. Na jejích pevných krásných prsou. Ta zpropadená kulka, jež je potřísněna nejstarší lidskou zlobou - nenávistí zůstane navždy v tom nešťastném hrudním koši.
Všechno si vzali, šaty, ačkoli jistě nenávratně poškozeny, boty, šperky, ty nádherné rodinné šperky. Jsou fuč. I dům, pozemky, zámeček, i tahle kaple. Zatracený život. Zatracená smrt.

Prach se stále vznáší. Je slyšet kroky. Někdo přichází. Její milenec a rodinný přítel. Co krok to jeden rok jejího života. Dívá se na ni a ozvěna mění šepot v hlasitou hudbu. "Má milá, to si nečekala, inu slepá důvěra není dobrá věc když sedíš na truhle zlaťáků. Byla to od tebe ale hloupost přepsat na mě svůj majetek teď to víš, co? Ale není ti to nic platné ty chudinko blbá ,ty kraslice přezdobená, tak ty jsi mi uvěřila, že Bety je moje neteř, ach do nebe volající stará lest, ha ha ha." Byla by ho určitě uškrtila, ale byla bezvládná jako nikdy předtím, byla mrtvá. "Měla´s všechno, krásu, peníze, moc, a to se nedělá. Teď to máme my. Já a Bety. Zajímá tě, co tvůj muž, labutinko?" už ho odvezla policie půjde viset, ha ha ha, to on tě totiž zastřelil ze žárlivosti cha chá." Ten smích byl horší než smrt. Ani ten nejveselejší šašek se smutnému konci nevyhne. "Bety mu to totiž o nás řekla, tak šel na tebe a pak na mě, ale já u té večeře naštěstí nebyl, náhodička, co ha ha. Vzal tě mezi předkrmem a polévkou, ta hrůza, všichni hosté odcházeli domů hladoví. Tomu se milá Agnes říká dvě mouchy jednou ranou. Však se brzy uvidíte, to víš provaz je provaz. Určitě by brečela, ale byla mrtvá. Setmělo se. "Tak se tu měj, ráno přijde doktor, sbohem lásko"

"Sbohem a možná i bez boha můj jediný milovaný, užij si života, než přijde smrt" Kaple ztichla, vstoupil měsíc ozářil tu tvář unavenou smrtí. Ozářil mou tvář. To já ležím na tom stole a já mám tu zatracenou díru v hrudníku. Ach, těžké je umírání, když ještě není čas. Těžké je umírání s láskou. Ještě těžší je žití bez lásky.
Je čas jít, zítra přijde doktor.