taková trochu jiná možnost

8. října 2009 v 23:23 | Marcela |  ostatní

Do kaple padal kužel světla poledního slunce. Prach se vznášel ve vzduchu jako zlaté sněhové vločky, otáčel se, pomalu sedal na zem a zase vstával. Bylo chladno, pára by šla od úst, kdyby tu někdo dýchal. Nikdo tu není,a přece tu někdo je. A kdyby šel, ozývaly by se jeho kroky po celé staré kapli. Tady už se dávno nikdo nemodlí. Ta kaple je památka zašlých časů, kdy ještě majitelé přilehlého zámečku věřili v boha. Vzduch tu byl těžký, jakoby měl něco říkat, šeptat a ne jenom obracet ve slunci stoletý prach. A přece, navždy její přítomnost byla součástí těchto mrtvých stěn.

Ležela na stole, na mramorovém studeném stole, byla bílá jako ten ubrus, kterým ji přikryli. Jak morbidní, na tom ubruse včera večeřela. Poslední večeře. Jak morbidní, teď leží mrtvá ve své kapli, na svém panství. Je bosá a nahá, rozplácnutá na stole. S dlaněmi vzhůru čekajíc na boha nebo na ďábla? Na tom už nesejde. Snad. Její tvář, včera tak upravená a krásná dnes tak smutná, tak unavená, tak mdlá. Bledá a umrlá. Ještě, že jí alespoň zavřeli oči, ten poslední udivený pohled by určitě byl k smíchu po celá staletí, po celé dlouhé věky. Po celý ten smrdutý čas, než se její tělo stane sněhobílým popelem s mastnými skvrnami od života. Leží si jako by spala, snad v té studené kapli ještě do rána vydrží, než přijede doktor. Aby konstatoval smrt. I slepý by přece musel vidět tu zející ránu po kulce v hrudníku. Na jejích pevných krásných prsou. Ta zpropadená kulka, jež je potřísněna nejstarší lidskou zlobou - nenávistí zůstane navždy v tom nešťastném hrudním koši.
Všechno si vzali, šaty, ačkoli jistě nenávratně poškozeny, boty, šperky, ty nádherné rodinné šperky. Jsou fuč. I dům, pozemky, zámeček, i tahle kaple. Zatracený život. Zatracená smrt.

Prach se stále vznáší. Je slyšet kroky. Někdo přichází. Její milenec a rodinný přítel. Co krok to jeden rok jejího života. Dívá se na ni a ozvěna mění šepot v hlasitou hudbu. "Má milá, to si nečekala, inu slepá důvěra není dobrá věc když sedíš na truhle zlaťáků. Byla to od tebe ale hloupost přepsat na mě svůj majetek teď to víš, co? Ale není ti to nic platné ty chudinko blbá ,ty kraslice přezdobená, tak ty jsi mi uvěřila, že Bety je moje neteř, ach do nebe volající stará lest, ha ha ha." Byla by ho určitě uškrtila, ale byla bezvládná jako nikdy předtím, byla mrtvá. "Měla´s všechno, krásu, peníze, moc, a to se nedělá. Teď to máme my. Já a Bety. Zajímá tě, co tvůj muž, labutinko?" už ho odvezla policie půjde viset, ha ha ha, to on tě totiž zastřelil ze žárlivosti cha chá." Ten smích byl horší než smrt. Ani ten nejveselejší šašek se smutnému konci nevyhne. "Bety mu to totiž o nás řekla, tak šel na tebe a pak na mě, ale já u té večeře naštěstí nebyl, náhodička, co ha ha. Vzal tě mezi předkrmem a polévkou, ta hrůza, všichni hosté odcházeli domů hladoví. Tomu se milá Agnes říká dvě mouchy jednou ranou. Však se brzy uvidíte, to víš provaz je provaz. Určitě by brečela, ale byla mrtvá. Setmělo se. "Tak se tu měj, ráno přijde doktor, sbohem lásko"

"Sbohem a možná i bez boha můj jediný milovaný, užij si života, než přijde smrt" Kaple ztichla, vstoupil měsíc ozářil tu tvář unavenou smrtí. Ozářil mou tvář. To já ležím na tom stole a já mám tu zatracenou díru v hrudníku. Ach, těžké je umírání, když ještě není čas. Těžké je umírání s láskou. Ještě těžší je žití bez lásky.
Je čas jít, zítra přijde doktor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama