Z dětství

11. října 2009 v 20:57 | Marcela |  ostatní
Když se podaří co podařit se má

Krajina mého dětství byla idylická. Byla jsem milované dítě, jedináček. Jedináčci to nemají zdaleka tak jednoduché jak si lidé myslí někteří mají všechno, no a někteří ne, tak jako ostatní.Ode mě se očekávalo, že jaksi splním požadavky všech více či méně pošahaných členů rodiny. To, že se babička za svého mládí tahala z herci ještě neznamená, že se v naší rodině vyskytují umělci. Moje teta je učitelkou v mateřské školce, vlastně je tam ředitelkou, takže příležitostné břinkání do bubínku s ohlušujícím pec nám spadla, již přenechává mladším kolegyním. Taky dlouho zpívala ve sboru, jejíž členky vlídně nazývala slepice. Když byla v televizi nějaká reportáž o sboru, jakémkoli, babička nám vždycky volala a volala do telefonu teta Pavla je v televizi.Teta Pavla, kdykoli se dostala k táborovým zpěvům a ohňům neúprosně zvedala obočí a lkala, bože to hrůza vždyť on hraje v jiné tonine. A za povzbuzování ostatních a za vydatného popíjení boroviček se dotyčnému hráči jala vysvětlovat co a jak, většinou až do rána. Můj strýc Jiřík byl nefalšovaný trampský zpěvák, který uměl hrát na cokoli. Když jsem byla malá sedávala jsem s ním na schodech jeho chalupy v Jeseníkách a on hrál na kytaru o krásné Malajce a slunce pomalu zacházelo za obzor a oba jsme u toho snili své poklidné sny. Pak většinou přišla jeho žena Marie s tím, že jestli ho ještě jednou načapá s cigaretou tak uvidí, a že má být dost starý aby to věděl a že ho to jednou stejně zabije, a že lahváče má taky spočítané. Pak vypila litr vína a odvrávorala do sednice. Strýc se pak vloupal do spíže dojedl řízky a střechu to léto zase nikdo nespravil. Moje matka pěkně maluje, ale poslední obrázek, který namalovala zůstal ve starém bytě na Dostojevského v Ostravě, z jehož okna bylo vidět těžební kolo šachty. A z něhož se celá rodina odstěhovala asi před čtyřiceti lety. Pak se mamka přihlásila na elektrotechnickou školu a bylo po umění. Mimochodem já si neumím zapilovat rovně ani nehet. Když mi byly asi čtyři roky, mamka a babička mě vzaly do divadla. Ne na pohádku, ale na prodanou nevěstu, řka, že musím vědět co je to ta kultura. Rusalka byla lepší z té si alespoň pamatuji toho zeleného chudáka co lezl z té studny a hulákal na jak lesy, že Rusalka bledá je ubohá.
Ve školce jsem chodila do sboru. Měly jsme modré sukýnky a červené mašle a zpívaly jsme tajemníkům KSČ. Nechápu, že rodičům už tenkrát nebylo divné, když jim paní učitelka ze školky doporučila, abych raději hrála na nějaký nástroj. Otec si v nějakém rozmaru tenkrát vymyslel, že budu hrát na harfu. Byl havíř, kdo byl víc. Raději se nebudu pídit, kde na to přišel. K mému velikému štěstí tento nástroj nebyl ani v lidové škole umění. Tak se mí drazí rodiče rozhodli, že budu hrát na housle a asi to tajně oslavili s babičkou. Vkládala do mě naděje, a pořád mi říkala, budeš hrát v divadle. Když jsem si vzpomněla, na to propadliště pro ty hudebníky. Představovala jsem si jak tam sedím na dně a ještě asi se stovkou dalších fidlalů a hraju cis přes fis, zatímco zraky všech diváků sledují právě spící krasavici jak dělá jednu piruetu za druhou. Koho by zajímaly nějaké housle když je na jevišti krásná baletka? O být tak labutí. Prdlajs. Musela jsem chodit na housle a ještě k takovému pomatenému učiteli. Jak já to nesnášela. Musela jsem si psát deníček jak dlouho jsem doma cvičila. Na hodině pak vzal moje housle a zkoumal kolik kalafuny ulpělo pod strunami, jako že podle toho poznal jak dlouho se smyčec otíral o struny. A já doma seděla a nasucho šmrdlala tím smyčcem sem a tam za doprovodu dost hrozných zvuků, já mu dám deníček. Druhý rok houslí, jsem to už nemohla vydržet, a jak jsem jednou úplně vzteklá musela jít na hodinu, tak mi pouzdro tak nešikovně vypadlo z ruky, páni, zrovna na schodech. Kobylka mrtvá. Housle se samozřejmě spravily.A hlavně já už do nich nemusela. Chvála pánu bohu, že jsem přece jenom nehrála na tu harfu.
Babička i matka to oplakaly a samozřejmě mi to vyčítají dodnes. Mohla si hrát v divadle, říká mi vždycky babička se slzou v oku. Ach jo. Po mnoha letech mi otec prozradil, že šel za tím mým učitelem a ptal se ho co se mnou. Víte co mu řekl? Že prý ze mě žádný virtuos nebude, ale na housle se prý naučím, jinak to kloudně nevede nikam. Pche já to věděla hned na začátku, ale bohužel se mě nikdo neobtěžoval zeptat. Tak si po těch mnoha letech říkám, já tu samou chybu neudělám. Můj syn si samozřejmě bude moct vybrat. Klasický balet nebo moderní:*)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama