Poslední koho přemůžem, bude smrt

20. června 2010 v 23:27 | Marcela |  ostatní
článek npasaný na téma týdne smrt

Chci už delší dobu napsat něco na tohle téma, ale pořád si říkám, že je to moc brutální psaní, ale když to přišlo tak budiž. Prosím všechny maminky a těhotné ženy ať nečtou.
Děkuji.
Když jsem byla těhotná, trpěla jsem hrozným strachem, že se něco stane. Že jeden z nás umře. Všichni mě přesvědčovali, že se to nemůže stát, že nejsme v Africe, ať se uklidním. Neuklidnila jsem se, bloumala jsem na internetu a nacházela jsem hrozné věci z českých nemocnic. Dokonce jsem hledala statistiku úmrtí novorozenců, ale nenašla. Byla jsem z toho hodně špatná, tak že mi manžel zakázal už cokoli číst. Strach mě neopustil ani na porodním sále. Jsme oba dosud zdraví. Můj otec mi říkal a z čeho jsi měla strach? Měla jsem strach, abych nemusela posílat prázdné sms. Abych nemusela říkat příbuzným, že moje malá a tolik očekávaná holčička se narodila mrtvá. Jako se to teď stalo mojí kamarádce. Přenášela jeden den a když přišla na ozvy, už se nic neozvalo, to malinké srdíčko už nebilo, a ona se nikdy nenadechla. Zdá se už nemůže být nic horšího. Nechali jí rodit normálně. Prý na tohle neexistuje indikace a doktoři nemají důvod dělat císařský řez. Já si v životě nedokážu představit už nic horšího. Já už víc podrobností nevím. Brečím kvůli tomu ještě dnes. Měla jsem strach jestli si nebude chtít něco udělat, protože já bych udělala. Přes výčitky doktorům, manželovi, rodině až po samotnou svou existenci bych se nenáviděla za to, že jsem žena. Pořád si říkám jak na tom je, co asi dělá, jestli postýlku vaničku, oblečení pro miminko schovala do sklepa nebo vyhodila. Jestli chodí ven, jestli se bojí sama sebe a jestli má naději. Tak moc je mi to líto, tak moc. Nejhorší je, že za poslední dva roky je to třetí případ v mém okolí. Jistě je to v globále jen malé procento, ale copak je člověk procento? Jak se určuje procento z prázdné náruče? Jak se s tím má ten člověk vyrovnat, jak se s tím mají vyrovnat kamarádi a známí. Postupem času jsem si to všechno probrala a dospěla jsem sice k bolestnému, leč závěru, že to tak prostě je. Že v přírodě přežívají jen ti silní. A ona musí být ještě silnější, aby mohla milovat své další děti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tiska Tiska | Web | 20. června 2010 v 23:50 | Reagovat

Po takovém zážitku bych asi zkončila na psychiatrii. Opravdu šílené, až při čtení tuhne krev.

2 Lowiska Lowiska | Web | 20. června 2010 v 23:56 | Reagovat

To je něco strašného, po něčem takovém bych skončila v blázinci, to zcela určitě. U mě se totiž otěhotnění, donošení a následný porod zdravého dítěte rovná takovému menšímu zázraku. Takže něco takového bych vážně asi nedávala. Děsivé, jak se něco takového může stát, a k tomu v takové míře.

3 robik123llll robik123llll | E-mail | Web | 21. června 2010 v 0:17 | Reagovat

Klik na můj blog.

4 Taychi Taychi | Web | 21. června 2010 v 6:40 | Reagovat

Také bych měla strach, ale na tom mám ještě čas. Doufám, že kamarádka je v pořádku a že třeba někdy bude mít možnost mít také své dětátko. Každá žena by si měla zkusit mít dětátko, a je mi líto žen , které prostě nemohou.
Ovšem hrozně mě bolí to, když v televizi vidím jak někdo zahodil dítě v igelitce. Ženy co nechtějí děti mají, ale ženy které touží nemají. Svět je nespravedlivý, jenže bohužel, my lidé s tím nic neuděláme.

5 Lilly Lilly | E-mail | Web | 12. června 2012 v 20:16 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama