Květen 2011

Zvíře - peprná na neděli :o)

22. května 2011 v 19:42 | Marcela |  peprné

To je ta prapodivná hospoda, nikdo ti ani vody nepodá, na pultu hnijí zavináči, že nevíš jestli je to k smíchu nebo pláči. Mileně bylo docela do pláče, měla volný večer po dlouhé době a chtěla si to užít. Kdo by to byl řekl, že tok ucházejících chlapů v hospodách se bude řídit datem výplaty. V lokále nikdo, tedy nikdo, kdo by stál za to. Milena znuděně seděla na baru a převracela v ústech tu svoji rundu. Vlastně to byla runda prvočíslo, barmanka si s ní nechtěla dát, že prý je brzo. Tak tam seděla, nohu přes nohu jako kurva. Milena nebyla kurva, byla to krásná žena, zaměstnaná, vytížená, sežvýkaná tempem pracovního nasazení, produktivitou, efektivitou, gausovou křivkou, mnoholičnými tabulkami a kdoví jakými podobnými sračkami ještě. Měla volno a chtěla se bavit. "Kde je, kde je ten princ dnešní noci? Půlnoci, nebo alespoň hodiny?" Opakovala si do omrzení, když tu jí do jejího hloubání skočil známý hlas: "Když v báru houstne dým, já před likérem svým, sním, že přijde on, mého srdce žampion". "Zdenku! Tebe bych tu nečekala, nemáš být v nějaké té prdeli, počkej, jo Praha se tomu říká," řekla Milena blazeovaným úsměvem a přitom jí spadl kámen ze srdce, že už nebude sama sedět u baru. Jo, Zdenek byl vždycky trochu při těle, ale výborný kluk, společník, zábava jistá, hodiny se už tak netáhly, přišlo ještě pár známých, vlastně celá místní rozvedená alkoholická banda. Staří známí neomrzí, pokud s nimi člověk zrovna nespí. Je to komunita, nedotknutelná, provázána staletou historií přátelství, pomocí stěhování, opravou hajzlu, malování a chlastání za každý pěkný i hnusný den. Někteří to vůbec nezažijou, představte si, třeba si žijou pěkně a spořádaně jak z týdeníku padesátých let, budujou tu vlast a tak. A nikdy se prostě neuchlastají k smrti. Chudáci. Milena tu chodila kvůli samotě, porozumění, kořalce a srandě. Není to sice moc poetické, ale je to tak. No a taky když malovala a stěhovala. Sem tam něco v baru i ulovila nikdy ale ne ze začarovaného kruhu stolu věrných do kterého patřil i Zdenek, zdatný chemik inženýr, který věděl, co s čím smíchat a pobavit tím společnost. Zábava se rozjela. Hrály se šipky, kulečník, někteří chtěli dokonce i zpívat - byli umlčeni jukeboxem. Zase někdo objednal rundu a zase se na něco připíjelo. Na tomhle českém zvyku je pěkné, že důvod se vždycky nejde. A zdraví musíme být i bez těch třiceti korun jak cyp. "Jsem se díval celou poradu na šéfa a představoval jsem si ho v kondomu, protože je to kokot." Tu vyprskla Milena smíchy nad Zdeňkovou vtipnou poznámkou z pracovní porady. Tak po třech hodinách a několika dalších rundách najednou slyší, jak někdo zpívá, líbej mě - Kryštof- líbej mě. No nekecej, a kdo to sakra stojí tak blízko? No to je přece Zdenek a tváří se jak tele. Počkat, to zpívám já, fakt, jo to je husté. Tak schválně, kdy ho tak asi napadne to zkusit? Líbej mě, a prsa se jí dmula nedočkavostí a ruměnec se rozléval po tvářích a sahal jí na hrdlo, jež bezostyšně nabízela kamarádovi. Líbej mě, horký pocit jí zaléval klín a srdce bušilo jako blázen, líbej mě a cítila, jako by ji měly narůst upíří zuby. Ó, kéž by mu mohla rozkousnout ret a krev by vyprskla a stékala až k ňadrům a dala energii jejímu lepšímu já. Přisunula mu koleno k pasu a čekala, až ho jeho chlapácká ruka obejme a přirazí v tom tmavém koutě na její rozpálené tělo. S každým novým úderem srdce přichází nová vlna, hlava se jí klátí dozadu a jen hltá toho druhého, pojď, líbej mě. Ničeho se nebojím, oddám se ti na tomto špinavém koberci. Její krev se vpila do víček a její chřtán byl nenasytný. Sežeru tě za živa. "Co blbneš zlato," řekl Zdena, víceméně překvapený sám sebou. Nesežrán. "Haha, já to tak nemyslela," skuhrala Milena, a ta vášnivá krev se odlévala do severního moře. "Haham." Srandičky od známého stolu je tak nějak provázely, no a co, když může být hlad převlečená žízeň, co by to nemohl být taky převlečený sex. A najednou, znáte ten afektovaný okamžik z filmu…po dvaceti letech, tedy tady to bylo po odchodu z hospody a několika dalších panácích, prý na dobrou noc. "Líbej mě," ležela ve své předsíni a odávala se okamžiku. Zdena se nad ní skláněl ve své velikosti. Líbal, hladil, zvedal její drobnou pánev sem a tam. Sundal jí bundu, ona z něho strhla košili a zarývala do něho nehty. Pásek, kalhoty, tričko, podprsenka. Věci letěly vzduchem. Byl moc silný na její drobná prsa, drž a nepouštěj, pojď, pojď, všechno dovoleno, rifle, příliš ostrá krajka na jazyk, kalhotky. Krev se zalévá, tepe srdce, ber, ať tě hroty mých bradavek sežehávají. Hrudník se vzpírá, pánev se pohupuje. "Kde jsi, můj princi, proč jsi nedobyl pevnost? Co se děje?" řekla Milena a posadila se. "Promiň, nejde to," pronesl skoro plačtivě Zdena a zakrýval si rukou obličej. Milovnice červené knihovny prominou, do prdele práce, to je škvár. To se ví, nebyl to nějaký třeskutý osobní důvod. Bylo to osm piv a pět fernetů, milé dámy, Milena už to zná, leč je stále nepoučena. Nejni, nestojí, nazdar. A Zdena tam seděl sám ve svých obrovských pruhovaných slipech. Nešťastný, zklamaný, jednotvárný, jednolitý panel vjemů, trapných pocitů, studnice slitování, ten velký dobrý kamarád. Jo a taky byl nasranej, že si nezapíchal. A jestli neumřeli, sedí v té předsíni dodnes. Tak to chodí, tak to je, někdo toho sem tam lituje. Zůstanou jen úsměvy, plytké prožitky, malé lásky a třeba někdy také velká přátelství. Kamarádi, neklesejte na mysli, jednou to vyjde.