Duben 2014

O Petře

10. dubna 2014 v 22:13 | Marcela |  ostatní


Dnes jsem byla v obchůdku s velmi neobvyklými věcmi. Pro malé i velké holky. Barevné rukavičky, sponky s mašličkami, kabelky s kresbami kočiček, přívěsky ve tvaru nakousnuté koblihy, náušnice s žabičkami, prstýnky ve tvaru slunečních brýlí a všelijaké blbinky na řetízku. Sady pro nejlepší kamarádky, prodávané po dvou. Když jsem pak jela domů z Ostravy, myšlenky se mi vrátily k těm dortíčkům pro dvě. S mojí nejlepší kamarádkou jsme kdysi měly jakési těsnění, které jsme nosily jako náramek. Našla jsem u dědy jen dva, tak je jasné, že jeden měla ona. Petra byla mou nejlepší kamarádkou od šesti tak do čtrnácti. Pak jsme se zamilovaly do jednoho kluka a už ani náš společný deník to nemohl unést. Po mnoha pubertálních peripetiích jsme mnohokrát sešly z cesty a zase ji společně našly. Jakkoli byla zkrápěna vínem, pivem a ostatními bezejmennými alkoholy. I když léta běží, na člověka, se kterým vybíráte Vánoce co Vánoce perly pro mamku a kolínskou pro taťku, tak snadno nezapomenete. Život jde dál a pramálo se shoduje s plánem vaší obývací stěny ze sedmé třídy. S láskami ve vašem deníku a touhami vašeho srdce. Vzpomínky na Petru se teď velmi často jitří s bouráním našeho města. Tedy, budováním jsem chtěla říct. Stromy po kterých jsme lezly, jsou pryč. Zídka, za kterou jsme kouřily je pryč, hala kde jsme chodily bruslit, je pryč. Hospoda, kde jsme chodily na pivo je pryč. Mládí je pryč. A Petra je pryč. Leží už půl roku v komatu. Ještě nikdo jí nedokázal pomoci.
Já bych jen chtěla koupit ty dva dortíky z pěnovky a dát jí jeden na klíče, aby věděla, že je všechno jak má být. Že ten druhý dortík mám já, a že se nikdy neztratí.
Jsou tu mé výčitky, že jsem tady a ona vlastně ne. Že já mám víno, čerstvý vzduch a ona ne, že mě něco čeká a ji už nic. Poškození jejího těla je příliš velké. A stavu duše nikdo nerozumí. Coby, kdyby. Pravda je taková, že když náhle umřel jeden z mých nejbližších přátel, Vlastík, modlila jsem se, modlila, ať to není pravda, ať je to kanadský žertík, ať aspoň proboha leží někde na přístrojích, ať hlavně žije, dýchá, ať mu bije srdce. Jakkoli, ale ať žije. Teď vidím Petru a modlím se, ať tomu tak není. Protože prostě nejsme v americkém filmu, kde lidi skáčou z komatu do pomalovaných aut a vraždí svoje kamarády. A pokud ano, jsem připravená...