Září 2014

Jak jsem byla v poledním lese

29. září 2014 v 19:51 | Marcela, korekce Martin Fryščok |  jak jsem ....
Jednou jsem šla do lesa s Dušanem. Byl úžasný, plný života. Pokaždé se zdál pohlcen tajemnou energií, když se přiblížil k nějakému stromu. Pamatuji si, jak vždycky přivřel oči a zvrátil hlavu dozadu a nasával čerstvý vzduch. Myslel si, že je někde v nedotčené přírodě Skalistých hor kousek od Olomouce. Bylo - neuvěříte - k poledni, když jsme se octli v lese. Mrazivý, a přesto hřejivý únorový vzduch nám poletoval kolem uší a úst. Střídal teplotu podle světla a stínu. Svítilo slunce a kapky se tu a tam leskly na větvích. Sem tam zůstala mezi stromy hromádka pokryta stříbrnými krystaly rozpouštějícího se sněhu. Krásný ten polední les, plný poezie, energie, temných, skrytých tónů, tužeb a nevyřčených přání. A Dušan kroužil mezi stromy s roztaženými pažemi a nechal do sebe vsakovat duch samotného lesa. Světlo mýtin a stíny větví se mnou hrály podivnou komedii. A Dušan na mě volal, jestli to cítím, a já (ve snaze cítit všechno jako on) jsem si vzpomněla na slova básníka. Že v poledním lese, kdo miluje, srdce své neunese… Tak ani já jsem neunesla své srdce a lehla jsem si. Do sněhu. Do toho mokrého, rozbředlého sněhu. V riflích. Dušan proletěl kolem mě jako torpédo a prý, co se tady válím. Tak jsem, děcka, jela domů - z poledního lesa, s promáčenou prdelí.