Říjen 2017

Zahrada Alenčina

21. října 2017 v 19:56 | Marcela

Sluneční krajinou..
Zahradou Alenčinou,
zarostlou pěšinou...
V záhonech plných blínů,
nenajde kopretinu,
za všechnu její vinu...

Plevele mocný,

slyší tvůj hlas,
kopřivy žahají zas a zas,
za všechen její promarněný čas...
Jablko poznání na zemi hnije,

z pod kaliny na ni syčí zmije,
za to že někdy moc pije...

O, horké slunce...
zapadni již.
Ze stínu roste veliký tis,
otráví všechny, co příjdou blíž.

Nad obzorem poslední sluneční záře.
A pak jí líska šlehne do tváře,
prý jen tak, prý za lháře...

Smuteční vrby a lípy,
pevně ji za vlasy chytí,
za to, jak lehce bere své bytí...
Mahonie s vraním okem praví,
připijme na její zdraví,
za to, jak jí milostná touha tráví...

A potom všechno přikryla noc.
Alenčina krev, už dost!
měsíci, přijď jí na pomoc.

A měsíc vyšel, měsíc bílý
háže vůkol opar siný,
za to, že přiznala, jak moc byl jiný...

V zahradě jejího snění,
vzpomínky se v kámen mění,
za to, že něřekla, že jediný není..

Svítá.
Alenko hloupá a pošetilá,
všechno jen za to, žes uvěřila!
zavři oči, nejsi jediná..

Na víčka usedá líbezný sen,
v zahradě nastává slunečný den.
Alenka chtěla by z toho ven.

Spí..
naděje spí..
pochybnosti spí...
smutky a strachy spí...
Ona se zase ztratí,
a všichni to ví...